Jak jsem dostala odpověď...

Poslední dobou si čím dál raději pročítám blogy, tak jsem si řekla, že taky zkusím něco sepsat :-) Ráda bych se s vámi podělila o to, jak jsem třikrát dostala odpověď...

Otázka, nad kterou jsem kdy nejvíce přemýšlela, je asi ta, zda si mě Bůh vyvolil pro život v manželství. Už asi v 8. třídě, kdy mi náš tehdejší farář řekl, že bych se měla modlit za svého budoucího partnera, jsem procházela obdobím, kdy jsem nad svým povoláním hodně přemýšlela. V každém případě jsem chtěla mít rodinu. Toho, že by mi Bůh řekl, že mám zasvětit život jen jemu, jsem se bála. Proto jsem se ho na to radši moc neptala a řešila to jen sama. Co kdyby mi řekl to, co nechci slyšet?! "Kdybych byla kluk," říkala jsem si "to by byla jiná, to by se nad tím dalo uvažovat, že bych šla na kněze. Ale já jsem holka, odejít do kláštera, to mi příjde spíše sobecké.." Dnes už se na to samozřejmě dívám jinak, ale tenkrát mi to jako MŮJ argument stačilo a jen se strachem jsem čekala, jestli mě náhodou Bůh "neodhalí" a nevyhrne na mě s tímto plánem.

Čas šel dál a tato doba už byla dávno pryč. Jednou při mši jsem jen stěží hlídala myšlenky, aby nelítaly všude možně, ale byly tady, s Ním. A naráz při přímluvách mi ve zlomku sekundy problýsklo hlavou: "Manželství: ano x ne?" A v ten moment následovala přímluva: "Pane, prosíme Tě, ať u nás stále přibývá věřících rodin." Zatajil se mi dech a nechápala jsem, jak je tohle možné a tenkrát jsem to brala jako jasný signál k tomu, že mě Bůh volá do manželství.

Jak už to tak ale bývá, člověk je tvor velmi nedůvěřivý, takže po nějaké době jsem si začala říkat: co když jsem se spletla? A začala jsem opět hledat. Tentokrát jsem v tom už ale nebyla sama, ptala jsem se na to Boha. Odpovědi se mi ale stále nedostávalo nebo jsem nebyla schopná Mu naslouchat. Nevím Pak ale přišel Žďár. Při jedné mši v přípravném týdnu měl některý z kněží kázání o tom, že každý potřebuje svůj vzor. Začal něco v tom smyslu, že aby se kluk rozhodl stát se knězem, potřebuje ve svém okolí nějaký vzor, nějakého kněze, který na něj zapůsobí. A poté se obrátil i na dívky: "Totéž platí i pro ženy." "Super (ironie)", pomylsela jsem si "teď mě pošle do kláštera... K mému údivu ale nezačal povídat nic o řeholních sestrách, ale o tom, že když žena chce být dobrou matkou, musí mít vzor ve svém okolí... Zarazila jsem se a v srdci jsem měla ohromnou vděčnost.

No a aby toho nebylo málo, tak do třetice všeho dobrého... Poslední dobou, když mám ve městě alespoň pár minut času, zajdu za Ním, navštívit Jej do kostela. Většinou na něj vychrlím, co mu chcu říct, popřemýšlím, přihodím Otčenáš či modlitby k patronům a zmizím... Nedávno jsem si ale řekla, že mu budu jen naslouchat... Klekla jsem si, pozdravila se s ním, řekla co mě nejvíc trápí, a čekala...a čekala..a čekala... Chvilku jsem přemýšlela, jak to ostatní dělají, že se jim daří s Ním komunikovat, když mně se to absolutně nedaří. Pak už mě to ale přestávalo bavit a říkala jsem: "Pane, jestli tu mou modlitbu slyšíš, dej mi prosím nějaké znamení...teda co to plácám, já vím, že ji slyšíš, ale potřebuju něco, cokoliv, jako "důkaz", radu,..no prostě cokoliv, nějakou odezvu"...a zas nic...Byla jsem už fakt zklamaná, zoufalá, že mu prostě nedokážu naslouchat...Tak jsem se rozhodla, že mu položím ještě jednu otázku, která v tomto článku byla zmíněna už několikrát. Svěřila jsem mu to a zas jsem čekala, jestli mi něco řekne. Neřekl.. a nebo jsem neslyšela... Tak jsem se s ním rozloučila a s nadějí jsem si řekla, že odpověď na mě třeba čeká venku.. Vyšla jsem z kostela, autobus mi jel za 10 minut, tak jsem zamířila ještě k u kostela vystaveným knížkám z antikvariátu s nápadem, že by třeba tam mohla číhat odpověď.. Když jsem se přibližovala ke krabicám s knížkama, vzpomněla jsem si, že minule tam byly samé zákoníky, knížky o podnikání,... Vzala jsem pár knížek do ruky - a fakt... Chvilku jsem se tím prohrabovala a pak jsem si vzpomněla, proč tu vlastně stojím - hledám odpověď... Tak jsem vzala jednu knížku do ruky, podívala se na název a stálo tam Muž, žena a dítě... V ten moment jsem měla úplně strašnou radost a uvědomila jsem si, že všecky moje starosti a filosofování ohledně mých lásek jsou naprosto zbytečné, protože On pro mě někde toho pravého má, chce mě do manželství, takže tyto obavy opravdu nejsou nutné a že stačí svěřit to vše Jemu.

Možná, že jsem to všechno jen špatně pochopila, možná jsem se spletla, možná, že se mi "vysmějete", když si mě přece jen Bůh zavolá do klášteře nebo pomáhat potřebným. Ale já momentálně věřím tomu, že někde na světě ten "pro mě stvořený" pobíhá ;-)

A nakonec ještě slova mého oblíbeného kněze: "Ty si presne na milimeter pre tvojho Fera. Ak ťa Boh stvoril do manželstva, tvoj Fero už žije. Možno tu v hale na teba hned kuknul, nedycha ani teraz...možno, že skáče v Afrike po stromoch, ale on žije. Pán Boh ti ho dá, nesplaš sa, neboj sa. Prijmi ten Boží plán, začni sa pýtať." (Marián Kuffa)